Jak jsem nepřestoupal překážku.

Jak jsem nepřestoupal překážku na konci jednosměrné jakékoliv další plochy.

          Jako začínající pilot, hned po výcviku na Zlínu Z42, 43 a Cessně 172, jsem usoudil, že potřebuji hodně létat a „vylétat se“. Finance mi omezovaly možnosti létání na GA letounech, proto jsem si koupil české ostruhové ultralehké letadlo Yetti J-03 s motorem Škoda 136B Favorit o maximálním výkonu 68 koní s pevnou vrtulí Woodcomp SR 30 o průměru 1,8 m. Yetti je relativně levný a hodně pevný a robustní stroj.

        Klapky byly mechanické se zacvakávacími mezipolohami, ale šly nastavit jakékoliv výchylky v daném a i přes dané rozmezí, pokud pilot páku držel se zmáčknutou pojistkou a vytáhl do potřebné polohy. Když pak pojistku pustil, klapky se zasunuly do nejbližší menší polohy od tlaku vzduchu zapadnutím do protikusu kulisy, která určovala konkrétní polohu klapek.

        Přistával jsem na takové malé jednosměrné ploše o délce cca 230 x 40 metrů, jejíž hranu tvořil po pravé straně les. (Jako na obrázku výše). Na konci jednosměrné plochy byly vzrostlé stromy asi 20-30 metrů vysoké a opodál vlevo další strom. Průlet byl nemožný...

        Šel jsem na přistání. Na začátku plochy ve velmi malé výšce, asi ve dvou metrech, jsem zjistil, že se letadlo, byť na malé rychlosti, neprosedá, jak jsem byl při takovém natažení zvyklý. Byl jsem dlouhý a díky turbulenci od lesa mne cosi pohání do zad a neumožňuje mi přistát, přestože byl nastaven volnoběh a zvuk motoru, otáčkoměr a rychlost otáčení vrtule tomu nasvědčovaly.

         Ve třetině plochy, když jsem se s tím pokoušel říznout o zem, se mi letadlo vzepjalo a tvrdošíjně odmítalo přistát. Letělo stále dál a dál. Bylo mi jasné, že jsem v průšvihu. Už to nedostanu na zem a nedobrzdím to. Mezi ty stromy na konci se nevejdu. Stromy ani nepřestoupám…

         Výchova v socialistickém zřízení a materialistický přístup k životu byl celý najednou popřen bytostnou úpěnlivou prosbou: Pane Bože, pomoz mi! Prosím!

         Pak se to stalo – svět se mi zpomalil, běh času měl jinou realitu…

         Aha, tak už si pro mne jde zubatá, blesklo mi hlavou. Žádné hříchy se mi před očima ale nepromítaly. Místo toho jsem měl čas si uvědomovat souvislosti, jako když si prohlížíte zpomalený film. Na rychloměru 60 km/h. Jsem v jednom a půl metru. Třicetimetrové stromy přede mnou jsou zhruba 100 metrů vzdálené a prudce se blíží.

         Dávám plný plyn, šlapu pravou nohu pro eliminaci reakčního momentu a potlačuji do vodorovného letu. Klasika, když nevíte, co dělat. Tak mne to naučili ve výcviku, jako cvičenou opici jak s rozkoší říkal můj svazarmovský instruktor… Jenomže o překážce, co nejde přestoupat, se se mnou žádný instruktor nikdy nebavil...

        Po vražení přípusti do přístrojové desky motor okamžitě vystřelil do maximálních otáček – podezřele ochotně – pružněji, než kdy jindy…

       Slyším kvílivý zvuk od devíti klínových řemenů řemenového reduktoru a motoru s 68 dýchavičnými starými Šemíky. Cítím smrad spálené gumy od klínových řemenů. Vrtule se jen neochotně roztáčí… Ztrácím drahocenný čas zastaralou konstrukcí reduktoru.

       Podle ustávajícího řevu původně přetočeného motoru je zřejmé, že teprve teď se začal chytat reduktor. Jenže já, obléknut v letadle, se stále neúprosně blížím ke stromům!

        Letmý pohled na rychloměr, kde je něco kolem 75 km/h, odhad vzdálenosti a výšky stromů dává neúprosné zjištění a stoprocentní jistotu: ty stromy nepřestoupám, ani mezi nimi neprolítnu!

        „Když to narveš mezi ně, křídla tě zbrzdí, je to dost dobrá deformační zóna. Díky silné příhradové konstrukci určitě přežiješ, možná nějaká trubka v noze a polámanej nos, nic, co bys nezvládl…“ Začíná mne vnitřně cosi utěšovat, snad abych to vzdal...              

         Jsem v cca v deseti metrech nad zemí a vidím jednotlivé jehličí třicetimetrových smrků přímo proti sobě po přerušeném přistání.

        Potřebuji více rychlosti! Potřebuji více vztlaku! Proto musím vytáhnout maximální klapky a KLESAT!

         Narval jsem veškeré řízení doleva. Knipl i nohu. Hned na to klapky na maximální polohu 30 stupňů. Ráz na ráz. Potlačil jsem řízení ke klesavému letu umocněným prudkou klesavou reakcí od gyroskopického momentu velké těžké dvoulisté dřevěné vrtule.

         Letadlo je v ostrém náklonu. Několik G mě tlačí do sedačky a letoun díky tahu motoru, reakčnímu a gyroskopickému momentu velmi ochotně zatáčí a klesá. Klesá až moc ochotně!

        Vypadá to, že se stromům vyhnu, ještě nezahučet na rychlosti…

        Periferní vidění v levé polovině naznačuje výšku koncového oblouku cca 3-4 metry nad zemí.

        Vytahuji brzdicí klapky na doraz, dost hodně přes poslední jasně danou hodnotu a křečovitě je tam držím, tlak od klapek přes páku je fakt značný, ale já se nedám – ne teď. Klapky držím, dokud neskončí klesavá zatáčka.Spásná sada myšlenek přišla v tu pravou chvíli. Velká vrtule má za sebou zkroucený vrtulový proud umocňující ochotný přechod právě do levé ostré zatáčky! Reduktor už konečně přestal kvílet, jak střelená svině.      

         Vrtule o průměru 180mm je na maximu otáček, tak jak má být.

         Ale – rychlost a vztlak mi sotva stačí na nejostřejší a nejníže provedenou zatáčku v mém životě! Vypadá to bledě. To snad ani nemůže vyjít! Lepší bude, když letadlo navedu řízeně do oranice na poli kolmo vlevo, než skončit ve stromech a následně v nekontrolovaném pádu po ocase na zemi.

         Tak to fakt nechci, co dál? Uvažuj přece! Rychloměr – ta potvora má přece vždy zpoždění musím mít tak o 5 km/h víc. Musí to stačit. Není na výběr!

         Myšlenka pochybnosti mi proletí hlavou rychleji než blesk. Pokud se mi podaří vyhnout se stromům v levé zatáčce, zařvu v levém pádu po křídle na nedostatek vztlaku. Jak tomu zabránit?

         Pravou rukou stále držím maximální možnou výchylku klapek, levou přitahuji dříve a razantněji vědom si setrvačnosti letounu.

         Zatáčku spolu s podrovnáním jsem dokončil těsně před stromem, co stál opodál, a asi v metrové výšce.

         Milosrdný vzduchový polštář přízemního efektu a rychlé reakce mi umožnily nezahučet malými koly do oranice.

          Postupně přecházím do stoupání a jak sílí tlak od nabíhajícího vzduchu do klapek, tak je plynule postupně zavírám do polohy pro vzlet. Stoupám do polohy proti větru zkráceného okruhu a upřímně děkuji Pánu Bohu, strážnému andělovi a všem, kdo mi pomohli.

         Trochu funí přes les. Les tvoří podélnou hranu plochy. Mám možnost to nechat na jiné louce, kde fouká přímo do čumáku, nebo se vrátit na letiště LKJI, ale výzva je zřejmá…

         Paliva je dost. Motor už zase přede jako kotě. Zejda se nikdy nevzdává!

        „Znovu a lépe, tohle se ti kolego moc nepovedlo“ – jako bych slyšel svého instruktora PPL ze Zlínu 42, a to mne vyhecovalo!

        Dotáčím čtvrtou, klapky na maximum, rozpočet 50 metrů před plochu a metr nad obilí, dotahuji se hodně natažený na motoru. Sotva přeletím hranu obilí stahuji plyn a plně dotahuji na ostruhu. S tím, že se to letadlo pákou přes ostruhu uzemní.

        Jenže situace se podivně opakuje. Zatímco zprvu v přiblížení cítím boční vítr z prava ten přechází v čelní složku větru jak sklesávám v asi 10-5 metrech a pak následně střih větru a ten se mění na zadní vítr! Ten mě zezadu táhne ke stromům! Přitahuji na pupek a okamžitě ostře zavírám ruční vztakové klapky na nulu. Letadlo se prosedne, trochu odskočí, ale už neletí. Brzdím na plno, teda pokud se to tak dá říci o malinkých bubnových brzdách z mopedu Babetta, ovládanými brzdovými páčkami z kola a pružným bovdenem s lankem z jízdního kola o délce 2 metry…

         Dobrzďuji cca 50 m před stromy. Pro jistotu výjezd dotáčím levou zatáčkou, tam je bovden kratší a brzda účinnější. A také bych si v případě potřeby mohl pomoci reakčním momentem od vrtule.

         Z letadla jsem tak nějak vypadl, roztřesená kolena mi ze začátku moc nesloužila. Ten den jsem už nelétal, znáte to: To počasí je nějaký divný, rozházený a tak nějak to kope…

         Teprve mnohem později jsem při větrném dni, když sněžil přemrzlý prašan pochopil o co šlo a jak se měnily podmínky na mé ploše v průběhu přistání: Má plocha je podél velmi vzrostlého smrkového lesa o výšce cca 30-40m. Ta moje plocha je nahoře na kopci a je částečně z kopce se sklonem do údolíčka. Vítr s prašanem, který fouká kolmo k lesu se na nejvyšším bodě kopce rozděluje a podél lesa pak fouká v levo a v pravo a následně stéká do údolí na obou stranách kopce, protože les tvoří tlakovou zátku a více vzduchu už nepojme, zejména je-li vzduch v něm přemrzlý od noci. Stačilo se projít ve vhodných podmínkách, které ukázalo vzdušné proudění kolem lesa a vše bylo jasné...

[Původní Yetti J-03 s 68 HP motorem a klínovým řemenovým reduktorem. Zimní létání na lyžích cca rok 2007] Původní Yetti J-03 s 68 HP motorem a klínovým řemenovým reduktorem. Zimní létání na lyžích cca rok 2007

          Celé odpoledne a část noci, kdy jsem nemohl usnout, jsem si promítal jednotlivé varianty, co jsem udělal špatně, co by bylo možné udělat lépe a jak vylepšit letadlo.

          Během následujících šestnácti let od této příhody se mnoho událo. Naučil jsem se lépe číst přírodu. Postavil jsem několik letadel a současně jsem upravil několik letadel k obrazu svému a naučil se několik metod nestandartní pilotáže, kterou stále zdokonaluji a učím se další...